Karpathos. Typické řecké osady, neúnavné slunce, blankytné moře, romantické pláže i vítr...

Název

Karpathos. Typické řecké osady, neúnavné slunce, blankytné moře, romantické pláže i vítr...

Popis

Cesta za dopoledním espressem někde na ostrově Karpathos ... Je teplé sobotní ráno (21.září). Otevírám dveře pokoje, nadechnu se slaného vzduchu s vůní pinií a jsem opět a znovu v úžasu nad tou krásou. Sluníčko už pěkně hřeje, teploměr ani v noci neklesnul pod 20°C, moře má na obzoru zase krásně sytou tmavou modrou barvu. Teď jen vychutnat si snídani a rychle za poznáváním. Doufáme, že ani dnes nás nemine rozjezdové espresso, nejlépe s místním domácím koláčem, či dnes již všude tradičním croissantem. Míříme k našemu vozítku. Zdá se, že dnes se poprvé seznámíme s vyhlášeným karpathoským větrem. Začínáme na 27 km za hodinu. To je pohoda, kterou běžně zažíváme i u nás doma. Uvidíme, zda během dne zesílí a nabere vyšší rychlost. V tuto chvíli nabíráme rychlost my. Takže, startujeme. Po deseti minutách míjíme v hlavním městě pekárnu s výbornou kávou, kde jsme se před třemi dny uspokojili a utvrzujeme se, že není nad atmosféru taverny v horské vesnici.

Třeba hned v té první, v nadmořské výšce 350 metrů. Aperi. Vesnice, která až do roku 1892 byla hlavním městem ostrova. Vesnice, v níž byla v roce 1939 založena první střední škola. Vesnice mající 400 obyvatel, jež je sídlem, arcibiskupa Karpathos a Kasos. Když jsme tudy před dvěma dny v podvečer projížděli, místní před malou tavernou ve stínu platanu hráli vrchcáby. Ale dnes … Zavřeno. Chuť na silné voňavé espresso sílí.

Stoupáme výš, do další horské vesnice. Volada. Osada s nádhernými výhledy. Víme o tom své i díky vycházce ke kostelu Stavros, kterou jsme v týdnu absolvovali. Stálo to opravdu za to. A také jsme se tu mile občerstvili. Taverny, kde jsme zastávku udělali, jsme si všimli díky ´bzučení včel´. Tedy alespoň tak se nám to jevilo. Když jsme vstoupili, taverna byla plná dam, ať už v černém, či barveném oděvu, které obsadily téměř všechny stolky na terase a klábosily u čaje a sušenky. Dnes je zde ovšem ticho. Jen kohout v blízkosti několikrát zakokrhal. Na kávu si tedy musíme ještě chvíli počkat. Napijeme se alespoň vody a pokračujeme v naší jízdě k západnímu pobřeží. Nahlížím do aplikace mapy.cz a zjišťuji, že možná byla chyba, že jsme si espressovou radost neudělali v oné pekárně u cesty v hlavním městě. Uklidňujeme se, že aplikace třeba neví vše.

Othos. Nejvýše položená vesnice leží ve výšce 520 metrů. Tady jsme minule navštívili kapličku na malém kopečku pod vesnicí. Vůbec kapliček je tu možná více, než obyvatel. Všechny jsou přístupné, většina z nich je uzamčena, s klíčem v zámku. Je nám to hodně sympatické. Ale taverna, třeba také s klíčem v zámku a klidně i samoobslužným servisem, nikde.

Horskou vesnici Pyles s dlážděnými kamennými uličkami a malým muzeem na jejím okraji, kde je větrný mlýn, pec na chleb, či lis na víno, dnes jen projíždíme. Máme to, coby kamenem dohodil, na hlavní silnici vedoucí podél západního pobřeží. Odbočujeme na sever, s jižní stranou jsme se již seznámili.

Za osm set metrů je po levé straně taverna, vyčítám z mapy a tiše se raduji. Under the Trees. Tak se jmenuje. Vysedáme z auta. Vítr nám málem vytrhnul dveře z rukou. Aha, tak přece sílí. Musíme si dávat pozor. Přicházíme, popoháněni větrem, k otevřeným dveřím taverny kde je patrné, že úklid je již proveden. Hlasitě zdravíme, kaliméra, jásas. A nic. Nikde nikdo. Jdeme na vyhlídku s tím, že to zkusíme cestou zpět. Bože, to je nádhera. I kdybychom espresso na tomto místě nedostali, zastávka stála za to. Moře hrající desítkami barev bouří, naráží do převážně černých kamenů, řecký prapor nad lavičkou s výhledem do nekonečné dálky ve větru sebou nekontrolovatelně plácá. Připravuji si fotoaparát s vědomím, že dnes má ruka není díky větru spolehlivý pevný stativ. Nicméně věřím, že zachytit atmosféru zvládnu. Manžel činí druhý pokus najít v taverně živáčka. Našel. Ovšem ne obsluhu, ale Imricha (naše interní pojmenování osoby nezasvěcené do … všeho, ale to je jiný příběh).

Míříme dále na sever. Zláká nás krásný záliv a menší cedule označující tavernu. Že by? Sjíždíme k moři a potkáváme zaparkované auto s českou SPZ. Co ten tady dělá … V rozkvetlé terase Pine trees sedí starší muž a sleduje moře. Kolikátý asi den, měsíc, či rok? U vedlejšího stolu žena zabalená do svetru něco guglí v mobilu. Na dotaz ohledně espressa záporně kývá hlavou. S úsměvem nám nabízí cappuccino, na které popravdě chuť nemáme. Poděkujeme, obdivně pochválíme všudypřítomné květy a míříme dál. Cestou přemýšlíme, jak to v rodinné taverně asi mají, kolik turistů tu za sezonu zavítá, zda je podnikání vůbec uživí.

Nejsevernější vesnice, kterou dnes chceme navštívit, se nám přibližuje. Totéž činí i husté tmavé mraky kupící se stále intenzivněji nad nejvyšší horou ostrova a zároveň celých Dodekanés Kali Limni, která se tyčí do výšky 1215 m. Sledujeme ji alespoň takto, když už jsme ji nepokořili. Parkujeme v Mesochori. Vedle kapličky dole ve vsi, kde se chodí pouze pěšky, je v mapách krom dalekého výhledu i značka baru. V hlavě mi proběhne návštěvní den Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, že tam to někde musí být. Ale tady, daleko od větších vesnic, u kapličky, pod níž je přírodní pramen s legendou, pije-li z pramene svobodná žena, brzy se vdá, espresso jisto jistě nebude. Ale krásně tu je, i když síla větru začíná být chvílemi nebezpečná pro pohyb ve volném prostoru. Jedeme zpět na jih.

Hluboko pod námi je malebná rybářská vesnice Lefkos s množstvím pláží se smaragdovými vodami, i množstvím rodinných taveren. V jedné z nich, s krásným výhledem na pohoří v mracích i více či méně rozbouřené moře, usedáme. Jsme u cíle (?). Po padesáti kilometrech a téměř třech hodinách prožitků jsme tady, opět a znovu uchváceni nadpozemskou krásou. Náš obdiv získává malý temně hnědý kvádr na antracitovém pozadí, s vůní nepopsatelnou. A co teprve, když se probudí chuťové pohárky. Čokoládovo nugátový dortík s oříšky a šlehačkou, je naprosto úžasný. Byla to skvělá volba. A co v úvodu zmiňované dopolední espresso někde na ostrově Karpathos? Na to bych málem zapomněla :-) Ano, v této taverně nám kávičku připravili přesně takovou, jakou máme rádi. V kombinaci s dortíkem to byl zase jeden z našich mnoha gurmánských požitků.

P.S. I když … i kdyby espresso nebylo, přece i cesta je cíl

Období

Statistiky

  • 231 fotek
  • 3 se líbí

Nastavení

Nahlásit album
Reklama
Reklama

Pokračujte v prohlížení

Jestli se vám album líbí…

Přihlásit se na Rajče Prohlédnout znovu
Spustit prezentaci Zastavit
TIPZměny uložíte také pokračováním na další fotku či video a zrušíte je klávesou ESC.
Přidejte do popisu štítky (např. #svatba #cestování) a fotku či video tak objeví více lidí.
Karpathos. Typické řecké osady, neúnavné slunce, blankytné moře, romantické pláže i vítr...
Komentáře Přidat